Ve čtvrtek 5. listopadu bude v Chemnitzu na devíti místech položeno 24 nových „Stolpersteine“. Tyto pamětní kameny, zapuštěné do chodníku, připomínají tragické osudy lidí, kteří byli během nacistického režimu pronásledováni, deportováni, zavražděni, dohnáni k smrti nebo k útěku. Kameny uvádějí jména a nejdůležitější údaje o životě těchto lidí a označují místa, kde naposledy bydleli nebo působili.
Akce je veřejná. Kromě kmotrů a kmotřenek „Stolpersteine“ a příbuzných a přátel obětí jsou vítáni i všichni zájemci.
Zváni jsou také zástupci médií.
V 9 hodin na náměstí Stefan-Heym-Platz před budovou smac přivítá přítomné starosta Ralph Burghart. Následně budou na tomto místě položeny kameny pro Carla Lewina, jeho manželku Charlotte Lewinovou, rozenou Hirschovou, a jejich děti Hermanna Lewina, Johannu Kramrichovou, rozenou Lewinovou, a Evu Grünbergovou, rozenou Lewinovou.
Pokládku pamětních kamenů umožnili angažovaní občané, spolky a žáci chemnitzských škol, kteří převzali patronát nad těmito malými pamětními deskami a zajistili tak i jejich financování. Mnozí z nich, stejně jako příbuzní a potomci vyznamenaných, budou pokládku v městské oblasti doprovázet.
24 pamětních kamenů na devíti místech v Chemnitzu v detailu:
9:00, na náměstí Stefan-Heym-Platz před budovou smac
Carl Lewin, bývalý ředitel chemnitzského obchodního domu Schocken, po dokončení učení pracoval pro různé obchodní firmy v Německu. V roce 1910 se stal jednatelem obchodního domu Hirsch v Geestemünde a oženil se s Charlotte Hirschovou, dcerou majitelů obchodního domu. Manželé měli tři děti: Hermann, Johanna a Eva. V roce 1914 se rodina přestěhovala do Saska, kde Carl Lewin nejprve převzal vedení obchodního domu ve Freibergu. V květnu 1930 Lewin opět přijal nabídku rodiny Schockenů a ujal se vedení nového obchodního domu v Chemnitzu. Když byl 1. dubna 1933 vyhlášen „bojkot Židů“, personální ředitel mu doporučil, aby již v Německu nezůstával. V září 1935 se rodina přestěhovala do Berlína, v roce 1936 nakonec uprchla do Anglie a v roce 1937 dále do Meranu (Jižní Tyrolsko). V září 1938 rodina emigrovala do Haify v Palestině. V roce 1946 tam Carl Lewin zemřel po dlouhé nemoci. Jeho vdova ho přežila o 26 let. Manželé našli své poslední místo odpočinku na hřbitově v Haifě.
Sponzoři: Sdružení Freunde des smac e. V., žáci a žákyně gymnázia Agricola v Chemnitzu
Žáci a žákyně gymnázia Agricola v Chemnitzu doprovodí pokládání pamětní desky krátkým programem.
9:50, Goetheplatz 3 (dnes vedle domu č. 5)
Arthur Becker se po smrti svého otce v roce 1918 stal společníkem rodinné firmy Gebr. Becker, jedné z tehdejších nejznámějších továren na rukavice v Chemnitzu. O několik let později se oženil s Charlotte Clarou Frankovou, dcerou obchodníka z Lipska. Manželé bydleli se svými dětmi Fritzem-Edgarem a Liesel Anitou v domě na adrese Goetheplatz 3. V roce 1933 se rodina Beckerových rozhodla opustit zemi. Od té doby žili v Nizozemsku. Vzhledem k hrozícímu vypuknutí války emigrovali v dubnu 1939 do Kanady a žili v Montrealu. V 50. letech se Arthur a Charlotte Beckerovi přestěhovali do USA a až do své smrti žili ve městě Hollywood (Florida).
Fritz-Edgar Becker žil až do své smrti v Torontu. Liesel měla se svým manželem Ernestem B. Sabloffem tři děti: Daniela, Lynna a Nancy. V roce 1983 se manželé přestěhovali do USA. V roce 2001 se Liesel Sabloffová jako čestný host města zúčastnila 10. ročníku „Dnů židovské kultury“ v Chemnitzu. Již několik let žije v domově pro seniory a vítá položení „stolpersteine“ na památku své rodiny.
Kmotři: Roman Wunderlich, Katharina Günzel, soukromá osoba, žáci a žákyně Montessoriho gymnázia v Chemnitzu, Stefan Wahl
10:25, Heinrich-Beck-Straße 3
Hertha Wendelová, rozená Kirschová, a její manžel Moritz bydleli se svými třemi společnými dětmi Margou, Erichem a Hansem Richardem v domě na adrese Heinrich-Beck-Straße 3. V době smrti Moritze Wendela v červnu 1939 již jeho syn Erich Wendel emigroval do Jižní Afriky. Dcera Marga Wendelová, která byla od února 1930 vdaná za herce a přesvědčeného sionistu Ericha Morala, emigrovala se svým manželem již v roce 1934 do Palestiny. Matka Hertha Wendelová emigrovala v říjnu 1939 rovněž do Jižní Afriky, do Kapského Města, kde se usadil její syn Erich.
Hans Richard Wendel žil od jara 1939 ve Spreenhagenu, později v berlínské čtvrti Charlottenburg, a v roce 1940 se oženil s fotografkou Ingetraut Schaeferovou. Měl na starosti organizaci transportů uprchlíků přes Černé moře do Haify. V bratislavském přístavu na Dunaji měli být uprchlíci rozděleni na tři osobní lodě (SS „Atlantic“, SS „Pacific“ a SS „Milos“). Manželé Wendelovi se nacházeli na palubě lodi SS „Pacific“. Cestující byli britským námořnictvem přepraveni na loď „Patria“. Aby se zabránilo deportaci, dostal Hans Wendel od Haganah, paramilitární podzemní organizace v Palestině, úkol vyřadit loď z provozu pomocí výbuchu bomby. 25. listopadu 1940 bomba explodovala ve strojovně. Loď „Patria“ se převrátila a během 15 minut se potopila. Hans Wendel při tom zahynul, Ingetraut Wendelová a její matka Marie Schaeferová výbuch přežily.
Kmotr: Anne Czäczine, program pro nadějné talenty 2024 města Chemnitz
11:00, Georg-Landgraf-Straße 24
Lékař Dr. Emanuel Firnbacher získal v lednu 1926 v Mnichově lékařskou licenci a v březnu 1928 zahájil svou lékařskou kariéru v Chemnitzu. Zpočátku působil jako asistent v městské nemocnici am Küchwald, v březnu 1930 se pak usadil jako specialista na vnitřní lékařství v domě na Stollberger Straße 2a.
Ještě v Würzburgu se Emanuel Firnbacher v roce 1928 oženil s Liselotte Bingovou, dcerou lékaře. Dcera Margarete Firnbacherová přišla na svět v roce 1929 ve Státní ženské klinice v Chemnitzu. Rodina si našla byt odpovídající jejímu postavení v přízemí domu na adrese Wittelsbacher Straße 24.
Frieda Hornová, matka Liselotte Firnbacherové, přesunula v březnu 1935 své bydliště z Würzburgu do Chemnitzu. Její manžel krátce předtím zemřel a ona sama byla těžce nemocná. Frieda Hornová zemřela v červenci 1935 a byla pohřbena na židovském hřbitově v městské části Altendorf.
Po přijetí norimberských rasových zákonů v září 1935 a po sporu s místním lékařským sdružením se Firnbacherovi rozhodli uprchnout z Německa. V říjnu 1935 odjeli do Karlových Varů, odtud vlakem do Terstu a dále na osobní lodi „Tel Aviv“. Rodina dorazila 7. února 1936 do města Haifa.
V roce 1956 se manželé vrátili do Německa. Dr. Emanuel Firnbacher zemřel v roce 1981 v Grubu u Mnichova. Jeho manželka zemřela již o 22 let dříve v Mnichově.
Margarete Firnbacherová vyrůstala v Palestině a v roce 1949 opustila mladý Izrael, aby studovala medicínu v Curychu. Dne 24. prosince 1954 se provdala za ekonoma Franze Ritzmanna. Manželé měli pět dětí. Dr. Margarete Ritzmannová zemřela 17. června 1999 v Curychu.
Příbuzní: potomci rodiny ze Švýcarska
Kmotři: Sabine von Heyking, Mike Wirrig, soukromá osoba, Andreas Weber
11:45, Rosa-Luxemburg-Straße 13
Johannes Rose se narodil v Görlitzu v romské rodině a vyučil se obchodníkem s dobytkem a koňmi. Koncem roku 1931 se Johannes Rose přestěhoval do Chemnitzu, kde navštěvoval Saskou vyšší odbornou školu pro textilní průmysl. Jeho pozdější obchod se nacházel v ulici Grenadierstraße 13 (dnes Rosa-Luxemburg-Straße).
V roce 1934 bylo Johannesovi Roseovi odebráno německé občanství. V rámci takzvané akce „Arbeitsscheu Reich“ v červnu 1938 byl kvůli svému romskému původu zatčen gestapem a později spolu se svým bratrem Fritzem deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Již v Chemnitzu měl kontakty se Svědky Jehovovými, kteří byli nacisty zakázáni a pronásledováni; v Sachsenhausenu se k nim definitivně připojil a v koncentračním táboře byl tajně pokřtěn.
Na jaře 1945 se Johannes Rose v rámci pochodu smrti dostal ve skupině 230 Svědků Jehovových ze Sachsenhausenu do Schwerinu. Tam se 28. července 1945 oženil s Trude Schwonbeckovou. Manželé se přestěhovali do Chemnitzu, kde Johannes Rose opět působil jako samostatný obchodník s dobytkem. Jeho žádost o uznání jako „oběti fašismu“, podaná v dubnu 1946, byla úřady zamítnuta.
Následně se manželé opět přestěhovali do Schwerinu, kde Johannes Rose v roce 1948 obdržel průkaz „oběti fašismu“. Po zákazu Svědků Jehovových v NDR uprchl se svou rodinou v září 1950 do Západního Berlína. Na základě své náboženské příslušnosti byl v dubnu 1951 v nepřítomnosti odsouzen „za podněcování k bojkotu demokratických institucí, což je trestný čin podle článku 6 Ústavy a směrnice Kontrolní rady č. 38, oddíl II, článek III A III“ odsouzen Velkou trestní komorou Krajského soudu ve Schwerinu k čtyřem letům vězení.
V roce 1962 zemřel Johannes Rose ve věku 53 let na infarkt myokardu. Johannes Rose patřil k 24 přeživším z početné rodiny čítající 180 osob.
Sponzoři: Svědkové Jehovovi/Románská jazyková skupina Chemnitz
13:45, Georgstraße, vedle domu č. 2
Franz Wiesner se narodil ve městě Böhmisch Kamnitz (dnes Česká Kamenice). Jako sedmnáctiletý se zapojil do obranné akce chemnitzských dělníků proti vtrhnuté Reichswehru a byl odsouzen k devíti měsícům vězení za „závažné narušení veřejného pořádku“. Později působil v Socialistické dělnické mládeži a v dělnickém sportovním klubu „Jahn“ v Chemnitz-Altchemnitz a v roce 1930 vstoupil do KPD.
Franz Wiesner byl dvakrát ženatý, v prvním manželství s Charlotte Wiesnerovou. Manželé měli dvě děti: Ingeburg a Franze, který zemřel v jedenácti letech. Druhé manželství uzavřel v roce 1940 v Chemnitzu s Lisou Magdalene Rauschovou. Z tohoto manželství vzešel syn, který se rovněž jmenoval Franz.
Franz Wiesner obdržel v roce 1942 povolávací rozkaz k vojenské službě. Tím unikl trestu odnětí svobody, neboť tajná státní policie ho uvěznila kvůli „podezření z komunistické činnosti“. Wiesner byl nasazen v estonském Revalu (dnešním estonském hlavním městě Tallinnu), který byl od roku 1941 okupován. „Nepřátelská propaganda“ mezi příslušníky Wehrmachtu o porážce Wehrmachtu u Stalingradu, odposlouchávání „nepřátelských rozhlasových stanic“ a zakázané jednání se sovětskými válečnými zajatci vedly v listopadu 1943 k jeho opětovnému zatčení. Byl převezen do Berlína-Tegelu k vojenskému soudu. Ten ho dne 7. listopadu 1944 podle § 5 Nařízení o zvláštním válečném trestním právu ze dne 17. srpna 1938 odsoudil k trestu smrti za „podkopávání bojové síly“. Rozsudek byl vykonán jen několik měsíců před koncem války, 13. února 1945. Wiesnerovy ostatky byly pohřbeny na lesním hřbitově „In den Kisseln“ ve Spandau.
Příbuzný: Torsten Frenzel – pravnuk Franze Wiesnera
Kmotr: Torsten Frenzel
14:15, Josephinenstraße 19
Fritz Bauer, který pocházel z Frohnau v Krušných horách, byl povoláním číšník.
Byl několikrát zatčen kvůli homosexuálním stykům. Dne 2. září 1941 se opět nacházel v policejní věznici v Lipsku, jako důvod uvěznění byl uveden „hromadný transport“. Následujícího dne byl spolu s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde ho táborová správa zařadila mezi recidivisty.
Bauer v následujícím období těžce onemocněl, od převozu do nemocničního křídla však upustili, což nakonec vedlo k jeho mučivé smrti dne 25. února 1942. Jako oficiální příčina smrti byla uvedena „srdeční nedostatečnost“. Jeho ostatky byly zpopelněny a uloženy na lesním hřbitově Güterfelde ve Wilmersdorfu (dnes okres Potsdam-Mittelmark).
Kmotr: Karsten Lein
14:45, Klarastraße 42
Kurt Martin Gerstner trpěl „vrozenou slabomyslností“, jak se tehdy tento stav nazýval. Navzdory svému postižení nastoupil o Velikonocích roku 1910 do školy. V prosinci 1913 byl na doporučení školských úřadů umístěn do Státního výchovného ústavu v městské části Altendorf, založeného v roce 1905, kde žilo asi 500 dětí s mentálním postižením.
V roce 1916 byl Kurt propuštěn domů, v následujícím období se však jeho zdravotní stav zhoršil. Následně byl přijat do Městské psychiatrické léčebny v Chemnitzu a v červenci 1921 do Státního léčebného a pečovatelského ústavu v Zschadraßu.
Soud pro dědičné zdraví v Chemnitzu v květnu 1934 rozhodl o jeho nucené sterilizaci, která byla následně provedena v ústavu.
Kurt Gerstner byl 21. června 1940 v rámci transportu („Akce T4“) společně s dalšími nemocnými převezen do vyhlazovacího ústavu v Brandenburgu nad Havlem, kde byl téhož dne zavražděn plynem. Aby se zamaskovaly okolnosti jeho smrti, zaslalo ústředí „T4“ v Berlíně jeho rodičům úmrtní list s nepravdivými údaji. Urna s údajným popelem byla odeslána do Chemnitzu a dne 13. srpna 1940 byla uložena na centrálním hřbitově v Reichenhainer Straße v rodinné urnové hrobce.
Příbuzný: Sven Gerstner-Nitschke – prasynovec Kurta Martina Gerstnera
Kmotr: Sven Gerstner-Nitschke
15:20, Leipziger Straße 105
Hans Ziegler, narozený v roce 1912, byl zpočátku členem Socialistické dělnické mládeže, než v roce 1926 přestoupil do Komunistického svazu mládeže. Tam působil ve své čtvrti Schloßchemnitz. Byl pevně zapojen do příprav na volby do Říšského sněmu v roce 1932 a ve svém angažmá pokračoval i po převzetí moci NSDAP. Na konci května 1933 byl zatčen a krátce nato odeslán do koncentračního tábora Sachsenburg. Po více než roce vězení, po svém propuštění, opět rozdával letáky a sbíral peníze na práci v podzemí. Aby se vyhnul hrozícímu opětovnému zatčení, emigroval do Československa, kde se angažoval v pomoci uprchlíkům a nabízel své služby jako kurýr do Německa.
Na konci roku 1937 se Hans Ziegler přihlásil k Mezinárodním brigádám ve Španělsku. Teprve v dubnu 1946 se k rodičům dostala zpráva o smrti jejich syna Hanse. Stále bydleli v bytě v Leipziger-Straße 105 a až do té doby neměli jistotu o jeho osudu. Jeden z bojovníků z Mezinárodních brigád, který se vrátil z exilu, poskytl informace o poslední akci Hanse Zieglera u Belchite (provincie Zaragoza); 2. března 1938 padl v boji.
Kmotra: Hannelore Wagner
Podrobné životopisy a další informace o projektu najdete na stránkách www.chemnitz.de/stolpersteine.
Cestina
Choose