Listopad 2026: Franz Wiesner
Kameny paměti v Chemnitzu
Životní cesta
Nacistická vojenská justice odsoudila ve svých celkem asi 1 300 soudech přibližně 1,5 milionu z asi 20 milionů vojáků Wehrmachtu. K trestu smrti odsoudila zhruba 30 000 vojáků. Do konce války bylo vykonáno přibližně 23 000 rozsudků smrti. Jeden z těchto rozsudků smrti se týkal komunisty z Chemnitzu Franze Wiesnera, který byl 13. února
1945 na popravním místě Wehrmachtu „Murellenschlucht“.
Franz Wiesner se narodil ve městě Böhmisch Kamnitz (dnes Česká Kamenice). Jako sedmnáctiletý, těsně po dokončení zámečnického učňovského výcviku, se zúčastnil obranné akce chemnitzských dělníků proti vtrhnuté Reichswehru během „Krvavé neděle“, 8. srpna 1919, a byl odsouzen k devíti měsícům vězení za „závažné narušení veřejného pořádku“. Jeho pozdější činnost v Socialistické dělnické mládeži, v dělnickém sportovním klubu „Jahn“ v Altchemnitzu, členství v KPD v roce 1930 a represivní opatření v podobě nezaměstnanosti nezůstaly bez následků.
Franz Wiesner byl dvakrát ženatý, v prvním manželství s Charlotte Wiesnerovou. Manželé měli dvě děti: Ingeburg a Franze, který zemřel v jedenácti letech. V druhém manželství se oženil s Lisou Magdalene Rauschovou. Svatba se konala 31. srpna 1940 v Chemnitzu. Z tohoto manželství vzešel syn, který se rovněž jmenoval Franz.
Jako „obtížný cizinec“ byl Franz Wiesner v roce 1937 vyhoštěn z Německa. V roce 1940 mu bylo vráceno německé občanství, čímž se opět stal „branným“. Díky svým dobrým jazykovým znalostem využil každé příležitosti, která se naskytla, k navázání kontaktu se sovětskými válečnými zajatci a násilně deportovanými osobami, aby jim ulehčil jejich osud.
Franz Wiesner obdržel v roce 1942 povolávací rozkaz k vojenské službě. To ho zachránilo před trestem odnětí svobody, neboť tajná státní policie ho uvěznila kvůli „podezření z komunistické činnosti“. Dne 3. srpna 1943 byl zvláštním soudem v Chemnitzu odsouzen ke čtyřem měsícům vězení.
Wiesner byl nasazen v estonském Revalu (dnešním estonském hlavním městě Tallinnu), který byl od roku 1941 okupován. „Nepřátelská propaganda“ mezi příslušníky Wehrmachtu o porážce Wehrmachtu u Stalingradu, odposlouchávání „nepřátelských rozhlasových stanic“ a zakázané styky se sovětskými válečnými zajatci vedly v listopadu 1943 k jeho opětovnému zatčení. Byl převezen do Berlína-Tegelu k vojenskému soudu. Ten ho dne 7. listopadu 1944 podle § 5 nařízení o zvláštním válečném trestním právu ze dne
17. srpna 1938 k trestu smrti za „podkopávání bojové síly“. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné uvádělo, že „úmyslně jednal s válečnými zajatci způsobem, který hrubě porušoval zdravé národní cítění“.
Rozsudek byl vykonán jen několik měsíců před koncem války, 13. února 1945. Wiesnerovy ostatky byly pohřbeny na lesním hřbitově „In den Kisseln“ ve Spandau v první řadě sekce 140 pod číslem 12. K převezení ostatků do Chemnitzu po skončení války nedošlo.
Kameny úrazu v Chemnitzu
Je to projekt proti zapomínání: od roku 2007 se v Chemnitzu každoročně pokládají kameny úrazu.
Pamětní kameny zasazené do chodníku připomínají tragické osudy spoluobčanů, kteří byli během nacionálně socialistického režimu pronásledováni, deportováni, zavražděni nebo dohnáni k smrti.
více